Tak sem byla na svatbě. Poprvé na církevním obřadu. A kupodivu mě, neznabožku po jejímž vstupu by možná bylo vhodné kostel opět vysvětit, příjemně překvapil. Tedy.. už jsem absolvovala církevní pohřeb, ale ten připomínal spíš frašku typu: poděkujeme všem, komu to jen jde, abychom to neměli u nikoho podělaný (děkovalo se Bohu ale i vládě ).
Zpátky ke svatbě.. Nevěsta byla překrásná, ženichovi to, také slušelo a tatínek nevěsty pyšně fotografoval. Pravda je, že osobně si na takový ty náboženský řeči zrovna nepotrpím (pravda, otčenáš zvládnu! J ), ale když už někomu lezu do "jeho prostoru kde nemám co dělat" (myslím kostel) tak se aspoň přizpůsobím a hloupě nekafrám. Hezké a decentní to bylo..a... kupodivu taky docela rychlé. Kněz musel (bez ironie) oplývat slušnou sociální inteligencí a zjevně mu bylo nad slunce jasné, že předstupuje před řádku neznabohů, takže kibicování a církevní bláboly zkrátil na nádherně snesitelné minimum a nejednou svá kázání podkládal výsledky sociologických průzkumů, za což jsem mu opět připsala body..
Zbytek obřadu bylo spíš o oddávané dvojici. Bylo to takové... osobní.. mnohem osobnější než ty (pro mě) příšerné!! obřady na radnicích kdy o světlých zítřcích růžové budoucnosti obvykle tlachá minimálně dvakrát rozvedený starosta se čtyřmi levobočky.
Na osobitosti přidávala jak dlaha na farářově žehnající ruce, tak neustále si na jazyk šlapající ministrant s mongoloidním výrazem (jak se vyjádřil kamarád), a konečně i nesmělé zapomenutí svatebního slibu ženich
Já (.....) odevzdávám se tobě (.....)
a přijímám tě za manžela(ku).
Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost,
že tě nikdy neopustím
a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé
až do smrti.
K tomu ať mi pomáhá Bůh.
