Počáteční euforie a... óoo můj bože!
Tak já vážně dorazila. Neuvěřitelné. Cesta byla nad očekávání bezproblémová. Potkala jsem ukecanou češku, která se pro změnu jela do Rakouska jela starat o koně a jednu milou rakouskou rodinku – fakt pohodovou – paní byla zvlášť úžasná - neměla problém v kupé kojit, u toho vesele konverzovat s manželem a občast kouknout do novin. Což spolehlivě ostatní spolucestující odrazovalo. Fakt vtipný pozorovat pány, hledající místo ve vlaku když shlédnou obnažené ňadro :-D.
V životě jsem, pravda, moc nádraží neviděla, ale to, jak vypadalo jižní nádraží ve Vídni mě tedy opravdu zaujalo. Svou.. velikostí. Z rakouských vlaků a vlakoviśť jsem byla u vytržení. Zjevně to opravdu jde, aby vlaky jezdily včas a aby se člověk nemusel obávat infekčního onemocnění. Vím jak to s tou čistotou dělají! ;-) Oni tam normálně uklízej! No nic.
Eva mě vyzvedla na nádraží v Grazu, který se nachází cca 20 min. Od vísky St. Radegund kde se nachází malý "Southwork" (znalci Dallasu jistě vědí ;-)) který by se měl stát na příští necelé 3 měsíce mým domove
. Dostala jsem svou světničku. Vlastně..Krásnou světničku jako krávu.. :-).. a ani mi nevadí, že patro sdílím ještě s dalšími čyřmi psími obyvateli, kteří zde mají také své světničky. A nevadí mi ani to, že na záchod a do koupelny musím venkem do spodního patra, neb jsou v skutku luxusní. (Řekla bych, že koupelna je psí, ale co už, teď je moje! :-D).. Vrásky na čele mi dělají jen pavouci, kteří tady URČITĚ někde musí být!!
Jo ještě se musím pochlubit, že jsem zachránila jakého si malinkého opeřence, který se mi vloupal do mého apartmá a hrozně křičel, občas tak nějak divně spadl k zemi a vyděšeně na mě koukal.. Já nikdy ptáky nechytala, takže jsme ze sebe asi měli podobné pocity. Vždycky když jsem chtěla ptáka chytnout popolítnul, trouba, dál. Bála jsem se ho chytnout rychle, neb netuším jaká je přiměřená síla k chytání takových zvířat – a co pak s mrtvým ptákem, že?.. Che, po několika nepovedených skocích "plavmo" se mi jej přeci jen podařilo chytit, i když se, pravda dost vztekal. Kde je sakra ňáká vděčnost, no ni?!
Óoooo můj bože.. aneb počátek kulturního šoku..
Ještě dnes večer mi začala Eva vysvětlovat co bude náplní "mé práce". A v tu chvíli jsem se skoro začala sypat.
Pro lehkou představu: krmit psy (krmení – to není jen tak – nasypat granule a adieau, každý pes má svou misku, svou gramáž a někteří nesmí to a jiní zase ono, ve chvíli, kdy je v jednom výběhu pět černých labradorů opravdu není v silách nováčka rozeznat který je který a dále je třeba stát a hlídat, aby si misky náhodou nepopletli), vyměňovat vodu, čistit výběhy (rozuměj posbírat exkrementy), venčit psy (procházka 30 min. - lesem, většinou moc příjemné, i když.. no..rozepíšu se později). Večer hafany pozavírat do kotců – někteří mají opět své vlastní a opět je nerozeznávám. Nutno říci, že pejsků (obrovitánských labradorů) je třiadvacet, nejsou úplně vychovaní a krom toho ještě u nich nemám žádný respekt, takže vlézt po ránu do výběhu k pěti zvířatům překypujícím energií je trošku o život. To, že už sem ted samá modřina by mi nevadilo tolik jako to, že milí pejskové mají obrovskou sílu a ve chvíli, kdy lezete k nim, mohou stejně tak oni ven což se ovšem nesmí stát, neb venku jsou ovce a k těm se oni nesmí dostat. A tím se dostávám k dalším obyvatelům "Southworku". O ovce se budu údajně starat až když budou majitelé pryč (což mě vážně nesmírně uklidňuje, vzhledem k tomu, že ten čas má přijít již za 2 dny). Jak konkrétně je třeba se starat o ovce zatím netuším. Leč dozvěděla jsem se, že jsou tady zatím jen 14 dní (geniální nápad pořizovat si ovce zrovna v době kdy plánujete svou dovolenou a příjezd "brigádnice"). V tuto chvíli začínám chápat, že večer i kdyby mě navštívilo 10 pavouků, tak nejsíš budu spinkat jako dřívko.
No nazdar, tedy...